Ukrajina: Šest nejrozšířenějších mýtů o Istanbulské úmluvě (ohlédnutí)

Svým způsobem je tento článek nadbytečný – stačí vyhledat příspěvky z posledních několika let týkající se „diskusí“ kolem přijetí Istanbulské úmluvy v České republice, nebo na Slovensku nebo kdekoliv jinde ve střední a východní Evropě, abychom zjistili, že všechna manipulativní tvrzení a dezinterpretace jsou doslova jako přes kopírák. Vycházejí totiž ze společného dezinformačního zdroje. I v případě tohoto článku stačí prostě vyměnit „ukrajinský“ za „český“.

Zdroj: Centrum pro strategickou komunikaci Ukrajiny

Publikováno: 10.11.2021 pod názvem 6 Most Common Myths about the Istanbul Convention
Přeložila a poznámkami opatřila: Jana Chržová


Před deseti lety, začátkem května, přijala Rada Evropy Úmluvu o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Navzdory jasně definovaným cílům v dokumentu je kolem Úmluvy v různých zemích spousta manipulací. 

Ukrajina se podílela na přípravě Úmluvy spolu s dalšími státy Rady Evropy. 7. listopadu 2011 Ukrajina Istanbulskou úmluvu podepsala, ta však nebyla nikdy ukrajinským parlamentem ratifikována (pozn.: byla ratifikována v červnu 2022).

Co je Istanbulská úmluva?

Takzvaná Istanbulská úmluva je mezinárodní standard na ochranu žen před všemi formami násilí, včetně domácího násilí. Dnes je to nejkomplexnější mezinárodní dohoda v této oblasti, kterou jako základ pro činnost používá mnoho evropských zemí i zemí mimo Evropu.

Zvláštností tohoto dokumentu je, že Úmluva poprvé v historii jasně říká, že násilí na ženách a domácí násilí nelze považovat za osobní věc a státy mají násilí předcházet, chránit oběti a zajistit trestní odpovědnost pachatelů.

Cíle Istanbulské úmluvy jsou tedy následující:

  1. Ochrana žen před všemi formami násilí a jeho prevence, trestní stíhání a eliminace násilí na ženách a domácího násilí;
  2. Podpora odstranění všech forem diskriminace žen a podpora skutečné rovnosti mezi ženami a muži, zejména posílením postavení žen;
  3. Rozvoj komplexního rámce, politik a opatření na ochranu a pomoc všem obětem násilí na ženách a domácího násilí;
  4. Podpora mezinárodní spolupráce při odstraňování násilí na ženách a domácího násilí;
  5. Poskytování podpory a pomoci organizacím a orgánům činným v trestním řízení při jejich efektivní spolupráci s cílem přijmout integrovaný přístup k eliminaci násilí na ženách a domácího násilí.

Istanbulská úmluva je velmi mladý dokument. Po jejím podpisu v roce 2011 vstoupila v platnost až v srpnu 2014. Od té doby Úmluvu podepsalo 46 států, ale pouze 34 ji ratifikovalo. V březnu 2021 Turecko oznámilo vypovězení úmluvy a v červenci od ní odstoupilo.

Moldavsko je poslední zemí, která Úmluvu ratifikovala – 14. října 2021. I když na toto téma došlo k mnoha manipulacím, Moldavsko bylo schopno Úmluvu ratifikovat a zajistit realizaci jejích klíčových cílů. To zemi povzneslo a zařadilo ji mezi civilizované státy.

Dnes mělo úmluvu ratifikovat dalších 11 zemí, včetně Ukrajiny. Navzdory skutečnosti, že dokument nastoluje důležité a naléhavé otázky ochrany lidských práv a Ukrajina byla jedním z autorů textu, tento dokument nadále vyvolává v ukrajinské společnosti bouřlivé diskuse.

Jedním z důvodů je nedostatečná informovanost a následně i nepochopení jejích ustanovení ze strany některých politiků a zástupců různých sociálních skupin. Dalším důvodem jsou stereotypy, které komplikují širokou implementaci některých základních politických principů v tomto sektoru. Co situaci samozřejmě dále komplikuje, je přehršel mýtů o Úmluvě.

První pokus o ratifikaci Istanbulské úmluvy na Ukrajině byl v roce 2016, poslanci ji však nikdy nepodpořili. V roce 2020 získala petice k prezidentu Volodymyru Zelenskému požadující ratifikaci Úmluvy požadovaných 25 000 hlasů a později také prohlásil, že nutnost Úmluvu ratifikovat podporuje. Na Ukrajině v současné době probíhá k ratifikaci Istanbulské úmluvy informační a advokační kampaň. I přes aktivní práci v této oblasti však stále na Ukrajině dochází k četným nedorozuměním a k bouřlivým diskusím o ratifikaci.

Zajímavé je, že další zemí, která Istanbulskou úmluvu podepsala, ale neratifikovala, je Ruská federace. V Rusku bylo domácí násilí dekriminalizováno v roce 2017 a hlavním důvodem odmítnutí ratifikace Úmluvy zmiňovaným Ruskem je údajná neslučitelnost s tradičními morálními standardy a základy národní rodinné politiky.

Nedávné události svědčí o tom, že v Rusku nabývají na síle ti, kdo bojují za takzvané tradiční hodnoty: lidé, kteří údajně „porušili morální normy“, jsou na základě žalob nejen pokutováni, ale také uvězněni. Kromě toho Rusko aktivně šíří propagandu proti Úmluvě a většina dezinformací a manipulací přichází na Ukrajinu právě z ruských médií. Zde je používají různá radikální politická a aktivistická hnutí, někdy se zcela odlišnými ideologiemi.

Proto by se Ukrajina měla odklonit od zastaralých přesvědčení a necivilizovaných názorů na práva žen a nenásledovat příklad Ruska.

Šest nejčastějších mýtů

Podívali jsme se na nejčastější fake news a mylné představy o ratifikaci Úmluvy, které na Ukrajině existují. Veškeré manipulace a zavádějící argumenty jsou podrobněji popsány v brožuře Co říkám lidem pochybujícím o nutnosti ratifikovat Istanbulskou úmluvu? (v ukrajinštině)

Mýtus 1. Ukrajina již má vlastní legislativu zaměřenou na prevenci násilí na ženách a domácího násilí, takže Istanbulská úmluva již není potřeba.   (pozn. Povědomé, že?)

FAKTA. Ukrajině se skutečně podařilo začlenit boj proti domácímu násilí do své národní politické agendy. Ilustruje to přijetí zákonů Ukrajiny „O prevenci domácího násilí“ a „O prevenci a potírání domácího násilí“. V roce 2019 došlo k novele trestního řádu a trestního řádu. V roce 2020 prezident Ukrajiny podepsal dekret „o naléhavých opatřeních k prevenci a potírání domácího násilí, násilí na základě pohlaví, ochrany práv obětí“.

Úmluva je důležitá proto, že v první řadě pokrývá oblasti ukrajinské legislativy a praxe, které je třeba ještě zlepšit. To zahrnuje poskytování přístřeší obětem, postup žádosti o odškodnění a kriminalizaci mrzačení ženských pohlavních orgánů.

Za druhé, po ratifikaci Istanbulské úmluvy se Ukrajina připojí k rostoucímu seznamu členských států, které si pravidelně vyměňují informace o postupech a přístupech používaných k její lepší implementaci.

Za třetí, Ukrajina vyšle mezinárodnímu společenství silný signál o svém zapojení do boje proti těmto formám násilí.

Dalším argumentem ve prospěch ratifikace Úmluvy je skutečnost, že Ukrajina nemá jurisdikci nad cizími občany, kteří se dopustili trestných činů spojených s domácím násilím a nad většinou projevů násilí vůči ukrajinským občanům spáchaným v zahraničí. Ratifikace úmluvy poskytne více příležitostí (viz) pro ustanovení jurisdikce Ukrajiny nad trestnými činy stanovenými v úmluvě tam, kde taková jurisdikce nebyla dříve vykonávána. 

Mýtus 2. Znění Istanbulské úmluvy a ideologie, z nichž vychází, nemají nic společného s problémem násilí na ženách.

Fakta. Účelem Istanbulské úmluvy, jak je uvedeno v preambuli, je „vytvořit Evropu bez násilí na ženách a domácího násilí“. Členské státy jsou proto povinny zavést vnitrostátní právní rámec pro potírání, prevenci a stíhání všech forem násilí na ženách. Úmluva navíc zdůrazňuje souvislost mezi posílením postavení žen, tedy rovností pohlaví, a odstraněním všech forem násilí na ženách.

Násilí na ženách pramení nejen z biologických rozdílů mezi muži a ženami, tedy pohlaví, ale především ze „společensky konstruovaných rolí, chování, činností a atributů, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže,“ uvádí článek 3. Takové stereotypní genderové role přispívají k podřízenému postavení žen ve společnosti a mohou vést k tomu, že škodlivé praktiky a násilí na ženách se stanou přijatelnými v soukromé i veřejné sféře.

Mezi cíle Úmluvy patří ochrana žen před všemi formami násilí, včetně domácího násilí. Kromě toho článek 2 také požaduje, aby se Úmluva vztahovala na všechny oběti domácího násilí.

Rada Evropy poznamenává, že navzdory jasnému účelu dokumentu a závažnosti problému násilí některé náboženské a ultrakonzervativní skupiny šíří o pojmu gender v Úmluvě dezinformace.

Termín „gender“ je pouze jedním z pojmů používaných Úmluvou a není nikdy zmíněn jako účel samotného dokumentu. Istanbulská úmluva nenahrazuje „sex“ pojmem „gender“. Tyto pojmy existují současně a dokonce i mimo kontext konvence: sex je diktován přírodou, gender – společností.

Tato představa zůstává nejsilnějším argumentem pro odpůrce ratifikace Istanbulské úmluvy. Letos v červnu (2021 pozn.) předseda PACE oznámil, že Ukrajina by mohla ratifikovat Istanbulskou úmluvu s „vysvětlením ohledně pojmu gender“. Rada Evropy, navzdory svým prohlášením o nedotknutelnosti této úmluvy a nemožnosti se od ní odchýlit, je ve skutečnosti připravena přijmout ratifikaci způsobem, který eliminuje „genderovou hrozbu“.

Mýtus 3. Istanbulská úmluva diskriminuje muže a činí je jednostranně odpovědnými za domácí násilí

Fakta. Genderově neutrální definice domácího násilí potvrzuje, že oběťmi domácího násilí mohou být muži, děti i senioři. Obecně se však uznává, že většina obětí domácího násilí jsou ženy.

Podle Ministerstva sociální politiky pocházelo v roce 2020 nejvíce stížností na domácí násilí od žen – celých 86 %. Pokud jde o zbylou část, 12 % pochází od mužů a 2 % od dětí. Podle neoficiálních statistik každá třetí Ukrajinka zažila domácí násilí. Je také pozoruhodné, že většina obětí většinou skrývá fakta o bití, znásilňování a ponižování: pouze jedna z pěti obětí vyhledává pomoc.

Istanbulská úmluva proto vybízí členské státy, aby její ustanovení uplatňovaly na všechny oběti domácího násilí, včetně mužů, dětí a seniorů.

Mýtus 4. Istanbulská úmluva je Ukrajině vnucena Západem

Existuje také mýtus, že Istanbulská úmluva je cizí dokument, který Evropa Ukrajině vnucuje.

Ukrajina je jedním z autorů úmluvy. Úmluvu podepsalo bez jakéhokoli vnějšího nátlaku a souhlasilo tak s její ratifikací. Za zmínku stojí, že Ukrajina je členem Rady Evropy od roku 1995. Ratifikace Istanbulské úmluvy proběhne na základě rozhodnutí ukrajinských úřadů.

Členy dočasného výboru pracujícího na Úmluvě byli zástupci ukrajinské vlády (Ministerstvo spravedlnosti, Stálá mise Ukrajiny při Radě Evropy). Účastnili se mnoha společných setkání a diskuzí. Po dosažení konsensu zaslal výbor text Úmluvy Výboru ministrů Rady Evropy složenému z ministrů zahraničních věcí členských států.

Jednotlivá země však nemůže text Úmluvy podle vlastního uvážení měnit. Pokud má několik zemí po určité době návrhy nebo vidí, že některá ustanovení nefungují, existuje zvláštní společný postup pro provádění změn.

Mýtus 5. Istanbulská úmluva vede ke zničení tradiční ukrajinské rodiny

Fakta. Úprava rodinného života nebo rodinné struktury není účelem Úmluvy. Úmluva vyžaduje, aby vlády zajistily bezpečnost obětí, které se cítí být v ohrožení doma nebo jsou ohroženy rodinnými příslušníky nebo partnery. Stejně tak dokument nemůže žádným způsobem ovlivnit rodinný život a/nebo rodinnou strukturu, protože v první řadě nedefinuje pojem „rodina“, ani nepropaguje konkrétní typ rodiny.

Úmluva navíc neobsahuje koncept rodiny a nemůže ho tak ohrozit — tuto problematiku vůbec neřeší a neupravuje, a proto ratifikace úmluvy sama o sobě nemůže znamenat uznání sňatků osob stejného pohlaví. Prevence násilí a práce s pachateli, jak prosazuje Úmluva, pomůže rodiny zachovat a ne je ničit.

Existuje také mylná představa, že pokud bude Úmluva ratifikována, bude to mít dopad na vzdělání: poškodí morální základy ukrajinské společnosti a podkope chápání dětí rodiny jako svazku muže a ženy. Rada Evropy v tomto případě zdůrazňuje, že Istanbulská úmluva nemá vliv na právo rodičů vzdělávat své děti, ale pouze vyzývá státy, aby do školních osnov zařadily vzdělávací materiály o domácím násilí. Stát se však může svobodně rozhodnout, jak toho dosáhne.

Mýtus 6. Istanbulská úmluva vyzývá k legalizaci manželství osob stejného pohlaví a zavádí nové přístupy k definici genderové identity

Úmluva nevyžaduje změny národní legislativy o manželství, rodině a adopci, ani nepodporuje LGBT, jak vyplývá i z textu Úmluvy.

Pojmy „gender“ a „rovnost pohlaví“ nejsou ničím novým nebo neslučitelným s ukrajinskou legislativou. Zákon Ukrajiny „O zajištění rovných práv a příležitostí pro ženy a muže“, přijatý v roce 2005 zůstává v platnosti, definuje pojem „genderovou rovnost“ jako rovné právní postavení žen a mužů a stanoví rovné příležitosti pro ženy a muže tak, aby měli rovnou účast na všech aspektech společnosti.

Podle expertů Rady Evropy Istanbulská úmluva nestanoví nové standardy pro genderovou identitu nebo sexuální orientaci, včetně právního uznávání párů stejného pohlaví. Princip nediskriminace na základě genderové identity nebo sexuální orientace vychází z právních závazků vyplývajících z jiných právních nástrojů, zejména Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.


 

Share Button