Dějiny hanobení: klíčové ruské narativy o ukrajinské suverenitě

 

Vyšlo na serveru EUvsDisinfo dne 24.8.2022 pod názvem A History Of Defamation: Key Russian Narratives On Ukrainian Sovereignty

Autorka: Inna Polianska

Ukrajinští novináři, ověřovatelé faktů a občanská společnost hrají klíčovou roli při analýze a odhalování ruských dezinformací a válečné propagandy. EUvsDisinfo s hrdostí uvádí tvorbu ukrajinských autorů. Tento příspěvek však nevyjadřuje oficiální stanovisko EEAS. EEAS nemůže nést odpovědnost za jakékoli použití informací obsažených v publikaci.

Ruská tradice dehumanizace a podněcování nenávisti vůči Ukrajincům začala dlouho před vojenskou agresí země proti Ukrajině v roce 2014. Ve skutečnosti ruská imperiální minulost a jeho novější zahraniční politika nikdy nepřijaly existenci suverénní Ukrajiny.

Od doby, kdy Ukrajina v roce 1991 získala nezávislost, ji ruská propagandistická mašinérie systematicky devalvovala, zesměšňovala, marginalizovala a vnucovala jí historické mýty. Zde je šest klíčových narativů Kremlu, které podkopávají ukrajinskou nezávislost a pokoušejí se ospravedlnit vojenskou invazi na Ukrajinu.

Narativ č. 1: „Ukrajina je neúspěšný stát, který před vytvořením SSSR nikdy neexistoval.“

Jedním z příkladů tohoto narativu je článek „Co by Rusko mělo udělat s Ukrajinou“ od Timofeye Sergeyceva, publikovaný ruskou státní tiskovou agenturou RIA-Novosti. Text se snaží dokázat, že Ukrajina nemá právo na existenci jako suverénní stát, a proto musí být integrována do Ruska. Stejný příběh se objevuje v článku Vladimira Putina, „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, kde jsou Ukrajina a Rusko zobrazeny jako „jeden národ, jeden celek“ a Vladimir Lenin je zobrazen jako „ zakladatel Ukrajiny“.

Tím, že se Rusko nazývá „nástupcem SSSR“ a zdůrazňuje mesiášskou roli Sovětského svazu, který „dal Ukrajincům jejich státnost“, se Rusko vyhýbá převzetí odpovědnosti za zločiny sovětského režimu proti Ukrajině. Mezi takové zločiny patřil Holodomor (1932-1933), deportace krymských Tatarů (1944) a represe proti ukrajinské inteligenci, které vedly k fenoménu „popravené renesance“.

Narativ  č. 2: „Ukrajina není suverénní stát, ale ‚protiruský projekt‘ financovaný Západem s cílem destabilizovat Rusko.“

Zde je příklad toho, jak ruská propaganda předkládá tento narativ: „Do roku 2014 se Ukrajina vyvinula do fáze „Ukrajina je protiruská“. To znamená, že vše, co se nyní děje na Ukrajině, by mělo být aplikováno na Rusko s předponou „anti“ / „proti“. Tedy přesně naopak. A to, co se děje na Ukrajině, by se mohlo stát i v Rusku, pokud bychom šli stejnou cestou jako oni.“ (Komsomolska pravda, 2021.09.11)

Toto tvrzení implikuje, že Rusko považuje demokratické procesy na Ukrajině za přímou hrozbu pro svůj vlastní autokratický režim: „Ukrajina je pro Rusko varováním, nebezpečím. Především nebezpečí, které máme uvnitř země, a pak do jisté míry vnější hrozba ani ne tak pro Rusko, jako pro Rusy.

Narativ č. 3: „Ukrajinský jazyk je uměle vytvořený dialekt ruštiny s polskými vlivy.“

Údajná „méněcennost ukrajinského jazyka“ je klasickým tvrzením, které najdeme jak v dílech ruského vědce z 18. století Michaila Lomonosova, který teoretizoval, že v důsledku polské nadvlády nad západní Ukrajinou se „malý ruský dialekt“ smísil s polským jazykem a „zkazil se“, tak v ruských císařských dekretech zakazujících ukrajinský jazyk.

Podle ukrajinského lingvisty Kostiantyna Tyščenka sdílí ukrajinština 84 % své běžné slovní zásoby s běloruštinou, 70 % s polštinou, 68 % se slovenštinou a pouze 62 % s ruštinou. Ukrajina má tedy více společného se západními slovanskými jazyky, než s ruštinou, která patří do skupiny východních slovanských jazyků.

Politika lingvicidy (genocidy jazyka) začala v Ruské říši. V Sovětském svazu byla transformována do politiky jazykové marginalizace, v rámci níž byla ukrajinština běžně zobrazována jako jazyk negramotných rolníků. Sovětská propaganda také akcentovala „rustikální“ a „naivní“ povahu ukrajinštiny a popisovala ruštinu jako jazyk vládnoucích elit a intelektuálů. V důsledku toho ruští propagandisté ​​označili ukrajinský jazyk za „falešný“ a „umělý“ a obvinili ukrajinskou vládu z „násilné ukrajinizace“.

Proruští politici na Ukrajině na popud Kremlu léta hájili manipulativní tvrzení, že Ukrajina je „dvojjazyčná země“, přičemž jazyková otázka je „mimo agendu“, což „odvádí pozornost od skutečných ekonomických a politických problémů“. Nicméně to nezabránilo Kremlu používat ruský jazyk a tzv. „útlak rusky mluvícího obyvatelstva“ jako formální výmluvu pro válku proti Ukrajině.

Narativ č. 4: „Ukrajina je jedním z nejzkorumpovanějších států na světě, takže nikdy nebude připravena na členství v EU. Dokonce i západní zbraně jsou kradeny a prodávány Rusku.“

Navzdory skutečnosti, že podle dat Transparency International je od roku 2021 místo Ruska v indexu vnímání korupce (29) horší, než Ukrajiny (32), ruská propaganda prosazuje narativ, že Ukrajina je „příliš“ chudá a zkorumpovaní“ na to, aby mohla do EU vstoupit.

Tvrzení o „ukrajinské korupci“ se stále používají k šíření ruských dezinformací o „pašování západních zbraní do Ruska ukrajinskými ozbrojenými silami, například „prodejem“ houfnic CAESAR do Ruska. Francouzské ministerstvo obrany Francie popřelo, že by došlo k jakémukoli pašování, ale ruská propaganda stále používá takovéto fake news, aby odradila západní země od dodávek zbraní a oddálila možnou protiofenzivu ukrajinské armády.

Tento narativ o „zkažené Ukrajině“ úzce souvisí s narativem pátým …

Narativ č. 5: ‚Ukrajinská vláda není soběstačná a pouze se řídí pokyny západních lídrů.‘

Zde démonický Západ ovládá Ukrajinu jako „loutku“ a používá ji jako základnu k oslabení a porážce Ruska.

Tento narativ je logickým pokračováním „narativu o vnější správě“ Ukrajiny. Putinův článek tuto myšlenku ilustroval a vykresloval ukrajinský stát jako „fikci“ bez „historického základu“, která byla vytvořena „pro politické účely, jako nástroj soupeření mezi evropskými státy“. Toto je klasický příklad toho, jak se Kreml snažil utvářet vnímání Ukrajiny mezinárodním společenstvím jako objektu a nikoli jako subjektu a suverénního aktéra v mezinárodních vztazích, který proto musí být „osvobozen“ a vrácen pod ruskou kontrolu.  A nakonec…

Narativ č. 6: „Ukrajina musí být denacifikována za porušování práv rusky mluvícího obyvatelstva a poté integrována do Ruska“.

Podle článku tiskové agentury RIA „Co by Rusko mělo dělat s Ukrajinou“, Rusko ‚nepotřebuje nacistickou, banderovskou Ukrajinu, nepřítele Ruska a nástroj Západu ke zničení Ruska‘.

Místo toho text navrhuje „denacifikovat“ Ukrajinu a zbavit ji suverenity: „Stát – denacifikátor, Rusko, nemůže zaujmout liberální přístup k denacifikaci. Denacifikační ideologii nemůže zpochybnit viník, který je denacifikován.“ Z toho vyplývá, že každá ukrajinská vláda bude Ruskem považována za „nacistickou“ a jedinou přijatelnou cestou pro Ukrajinu je likvidace její nezávislosti.

Všechny tyto narativy jsou systematicky používány od roku 2014. Stále se používají k podněcování nenávisti vůči Ukrajině a Ukrajincům v ruské společnosti, což zvyšuje domácí toleranci k válce a násilí. Výsledkem je vytvoření alternativní reality, kde se Rusko brání západní agresi a nepáchá genocidu na ukrajinském lidu.

Aby Kreml ospravedlnil svou invazi, pokusil se nahradit skutečnou Ukrajinu simulakem vytvořeným z kreslených obrázků, národních stereotypů a fake news. Mnoho Rusů tomu věří a přijímá myšlenku, že válka s Ukrajinou byla „nevyhnutelná“.

V důsledku toho ruský mainstreamový diskurz odsuzuje Ukrajinu za „provokaci Ruska“ a pohlíží na ruskou válku proti Ukrajině jako na „opravu historie“, což je tvrzení, které opakuje brutální a autokratický syrský vůdce Bašár al-Asad, jeden z nejhorlivějších Putinových spojenců.

Přeložila: Jana Chržová

Inna Polianska je analytičkou Hybrid Warfare Analytical Group (Ukrainian Crisis Media Center), která zkoumá ruskou propagandu jako součást její informační války proti Ukrajině. Vzděláním filoložka, v současnosti také pracuje na lingvistickém projektu zaměřeném na zkoumání ukrajinských dialektů.


O The East StratCom Task Force – provozovateli serveru EU vs Disinfo

Pracovní skupina (Task Force) The East StratCom  byla zřízena s cílem řešit probíhající ruské dezinformační kampaně. V březnu 2015 Evropská rada pověřila vysokou představitelku ve spolupráci s orgány EU a členskými státy, aby předložila akční plán strategické komunikace.

Pracovní skupina je součástí divize pro strategickou komunikaci a analýzu informací (AFFGEN.7) Evropské služby pro vnější činnost. Divize rovněž zahrnuje Task Force pro západní Balkán, Task Force South a horizontální tým se zaměřením na vznikající hrozby, analýzu dat, rozvoj politik a mezinárodní spolupráci, včetně systému rychlého varování EU o dezinformacích.skupina je součástí divize pro strategickou komunikaci a analýzu informací (AFFGEN.7) Evropské služby pro vnější činnost. Divize rovněž zahrnuje Task Force pro západní Balkán, Task Force South a horizontální tým se zaměřením na vznikající hrozby, analýzu dat, rozvoj politik a mezinárodní spolupráci, včetně systému rychlého varování EU o dezinformacích.


 

Share Button