Povinná vizualizace projektu

Otec na dovolené

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

Otec, který se stará o své dítě, přestává být pomalu ale jistě kuriozitou. Ostatně z tohoto důvodu už se neříká mateřská dovolená, nýbrž rodičovská. Při průzkumu, který nedávno provedla agentura DEMA, vyšlo najevo, že většina našich otců si dovede představit, že se o své dítě v jeho útlém věku postarají.

Otec Libor Rouček
Politik, politolog, novinář dr. Libor Rouček, který je dnes poslancem Evropského parlamentu, tuto zkušenost má také. Je tatínkem tří dětí, Michala J. (1983), Nicholase P. (1987) a Davida (2001). A právě se svými dvěma staršími dětmi rodičovskou dovolenou absolvoval:

„Moje první žena byla Australanka, žili jsme spolu sedm let v Sydney v Austrálii. Je to krásná země, krásné město, většinu roku je tam nádherné počasí, sedm měsíců můžete chodit v kraťasech, po práci sednete na kolo, jedete na pláž, vysluníte se… Narodili se nám dva synové, tomu staršímu je dneska třiadvacet, studuje novinařinu a práva, mladšímu je devatenáct a studuje ekonomiku.
Moje první žena byla lékařka, navíc přinášela domů více peněz než já, který jsem učil na univerzitě, proto se vrátila brzy do práce, já se staral o děti. Doporučuji to všem mužům, poznají nejen potřeby svého dítěte, ale navíc zjistí, co práce v domácnosti obnáší. Kolikrát chlapi přijdou večer domů a říkají – cos tady celý den dělala? Takový já nejsem, tuhle otázku jsem nikdy nevyslovil, protože vím, oč jde. Na vlastní kůži jsem poznal, jak dovede malé dítě člověka celý den plně zaměstnat.
Kromě toho jsem zjistil, že po několika měsících jsem si přestal všímat života kolem sebe. Mým světem se stalo miminko, protože jsem na nic jiného už neměl kapacitu. Takže vím, jaký problém pak má žena, když se po několika letech strávených doma s dítětem chce opět zařadit do pracovního procesu. U některých profesí už to vlastně ani není možné, protože jejich vývoj je velmi rychlý, například v počítačích nebo ve strojnických povoláních.
Měl jsem ale výhodu v tom, že jsem se uměl o leccos postarat. Odešel jsem jako velmi mladý do emigrace a musel jsem se o sebe starat. Nakupoval jsem, vařil, pral, ba i zašíval. Ve Vídni jsem byl jako chudý exulant, peněz jsem moc neměl a tam jsem se naučil nejvíc. Byla to velká škola života.
Se svým třetím synem už na dovolené nejsem, stará se o něho moje druhá žena, ale dovedl bych ji určitě zastoupit. Myslím si, že záleží vždycky na dohodě těch dvou a také na momentální situaci, v níž se ten který rodič profesně nachází. Podstatné je, aby dítě bylo šťastné a spokojené a to může být jak s mámou, tak s tátou.“

Otec Marián Zafirovski
Pětatřicetiletý Marián je na rodičovské dovolené se svými třemi dětmi, z nichž jedno je vážně zdravotně postižené. Když se k tomu společně s manželkou před rokem rozhodli, byly nejmladší Vanese dva roky, postiženému Adamovi čtyři, nejstaršímu Kubovi deset. Marián pracoval jako truhlář, manželka je zdravotní sestrou na kardiochirurgii v nemocnici na Homolce, kam z Brandýsa, kde žijí, dojíždí.
„Manželka odchází buď v půl páté ráno, nebo večer, když jde na noční. Po jejím odchodu vypravím Kubu do školy, potom připravím jídlo pro obě děti a léky pro Adama. Pak ho zaopatřím, posadím do speciální sedačky a mohu se věnovat dalším činnostem. Adam je po mozkové obrně, nechodí, nemluví, je to fyzicky dost náročné se o něho starat, proto je péče o něho pro mne vhodnější, než pro ženu, mám prostě víc síly. Chci to vydržet co nejdéle, protože pro postižené dítě  - a nejen pro ně - je stálé rodinné zázemí velmi důležité. Snažíme se dětem maximálně věnovat, jezdíme s nimi k moři, hlavně kvůli Adamovi, který má vodu moc rád. Naše okolí to bere normálně, chlapi se mi neposmívají, já myslím, že kdyby byli v podobné situaci, udělali by to také. Finančně to jakž takž zvládáme, manželka totiž má větší plat než jsem měl já a navíc  potřebovala vypadnout ze stereotypu, byla s dětmi doma několik let.
Můj táta je Makedonec, maminka Maďarka, rodiče se rozvedli, takže jsem vyrůstal u babičky a dědy. Proto se snažím, aby rodina držela pohromadě, na vlastní kůži jsem poznal, jak je to člověku někdy líto, když nemá vedle sebe tátu s mámou.
Dalšímu dítěti se nebráníme, manželka už o dalším potomkovi začíná mluvit. Nemyslím si, že je můj vlastní život v něčem omezený. Najdu si čas, kdy něco ze svého řemesla udělám pro své známé, věřím, že mi nic neuteče. Práce se dřevem je krásná a mám ji dneska jako koníčka, kterému se věnuji ve volných chvílích.
Život s postiženým dítětem je sice náročný, ale všechno se dá zorganizovat. Dostali jsme příspěvek na auto, udělal jsem si řidičák, vozíme Adama do stacionáře, což je školka pro postižené děti. Jezdíme tam zatím jednou týdně, časem bych tam chtěl Adama vozit aspo%ň třikrát, protože mu to velmi prospívá. Je tam maximálně pět hodin, ale dostane tam péči, kterou bych doma těžko zvládal. Mají tam zkušenosti se specializovanými cviky, jsou na ně také vybavení. Já ho samozřejmě masíruji, natahuji mu svaly, ale je fajn, když mi v tom někdo pomůže. Sourozenci mají Adama rádi, jsou na něho moc hodní a myslím, že v nich jednou bude mít oporu.“