Povinná vizualizace projektu

Claudia č.34/2006 - Jak se hledá pomoc?

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

JUDr. Daniela Světlíková je advokátka, místopředsedkyně Českého helsinského výboru, který spolupracuje s mnoha institucemi, také s Českým svazem žen, kde poskytuje právní poradenství nezaměstnaným nebo nezaměstnaností ohroženým ženám či ženám pracovně diskriminovaným.

Jaký mají nezaměstnané ženy největší problém?
Největší problém mají v tom, aby vůbec zjistily, kde problém mají. Proč přišly o zaměstnání, kde udělaly chybu? Většinou si životem nesou kupu osobních problémů, třeba se rozvádějí, nebo jsou týrané, opuštěné… Často jde o ženy, které léta byly v domácnosti, jenomže pak si manžel našel jinou a ony se musí postavit na vlastní nohy. Jenomže ony si nevěří, stáhnou se do sebe. Na mně je vcítit se do jejich problémů a najít spolu s nimi cestu ven.

Jak se mají ženy chovat, když se ucházejí o zaměstnání?
Problematika vstupních pohovorů je velice choulostivá. Zaměstnavatelé se často ptají na to, co vůbec nesouvisí s výkonem práce – například kolik mají uchazečky o místo dětí, jak jsou staré, kdo se o ně postará v případě nemoci… Neustále ženám opakuji, že na tohle zaměstnavatel právo nemá, že jde o osobní věci a ty nikomu sdělovat nemusí. Ovšem na druhé straně si uvědomuji, že když ženy odmítnou na tyto dotazy odpovědět, zaměstnavatel se naštve a nepřijme je. Jde o patovou situaci a výsledek je stejný, když mlčí nebo když všechno řeknou na rovinu.

Co s tím?
Nabyla jsem dojmu, že nezaměstnaní mohou být třeba pozlacení, ale když nebudou motivováni zaměstnavatelé, tak toho moc nedokážeme. Zaměstnavatel nemá zájem o pracovníky nad padesát let, u žen mnohdy nad pětačtyřicet, nemá zájem o lidi, kteří byli dlouhodobě nezaměstnaní. Dlouhodobě nezaměstnaný ztrácí pracovní návyky, stává se plachý, čím déle tento stav trvá, tím je to horší… Zaměstnavatel by měl být motivován k tomu, aby dal takovým lidem šanci, aby jim poskytl čas k projevení a získání sebedůvěry.
Jak k tomu lidé ve vyšším věku přijdou, když chtějí někomu předávat pracně nabyté celoživotní zkušenosti, jenomže o ně nikdo nestojí? Třeba proto, že jim chybí počítačová gramotnost. Jistě, existují rekvalifikační kursy, jenomže ty starším lidem úřad práce nezaplatí a oni zpravidla peníze nemají. Diskriminováni jsou i muži, zejména z hlediska věku. A pro ně je to obzvlášť těžké a devastující.

Jaké máme v tomto směru zákony?
Máme jich spousty, jenomže naše legislativa je nestabilní, neustále se novelizuje a není v silách člověka, který se právem nezabývá, aby se ve všech vyznal. Právní vědomí u nás není na dost vysoké úrovni, mnohdy bych očekávala, že spoluobčané budou informovanější. Především mě to udivuje u zaměstnavatelů, někteří právo nedodržují a v předpisech se neorientují.

Má vůbec smysl jít se zaměstnavatelem do sporu?
Pochopitelně to smysl má, protože šéfové se většinou mimosoudně s pracovníkem smíří, než by došlo k soudnímu projednávání. Nic není předem ztracené, spory a nevyjasněnosti je třeba vždycky řešit, není nic horšího, než se bez konce trápit. Zaměstnavatelé nejsou neomylní, dělají hodně chyb z neznalosti zákona, což je vždycky pro pracovníka velmi nadějné.  Buď spor vyhrají nebo zaměstnavatel dá zpátečku.

Zaručuje naše právo ženám rovné šance?
Pokud jde o rovnost šancí v zákonech je to v pořádku. Rovnost u nás vyplývá z ústavy, z listiny základních práv a svobod, ze zákoníku práce. Takže právo je v pořádku, ovšem realizace nikoliv. Často diskutovanou otázkou je rozdílnost platů, kdy ženy na srovnatelném místě jako muži dostávají menší plat. Jenomže právě tohle se složitě
dokazuje, mnoho zaměstnavatelů dá pracovníkům podepsat, že se nebudou o svých příjmech s nikým bavit. Přesto se žena vždycky může domáhat vysvětlení. Je to o občanské statečnosti -  nejen poškozené zaměstnankyně, ale i spolupracovníků – svědků. .

Měla jsem případ diskriminované pracovnice, kdy její kolegyně vypovídaly tak, že soud nabyl dojmu, že je pracovnice diskriminována pozitivně - má tolik výhod, že je to až k nevíře. Paradoxně po čase jsem řešila případ ze stejného pracoviště, kdy došlo k diskriminaci jedné z někdejších „svědkyň“. 

Co byste ženám, které jsou bez práce nebo diskriminované, radila?
Ať se nebojí a také ať se vzdělávají. Také ať o svých problémech mluví, ať si je nenechávají pro sebe. Když něčemu nerozumí, ať se klidně zeptají. Moje právní pomoc totiž často spočívá právě v tom, že jim převyprávím to, co jim úředník napsal. Vysvětlím jim, jaká je jejich situace, co se po nich chce a jaké mají východisko. Od toho tady ostatně jsme.