Povinná vizualizace projektu

Krásná paní č. 08/2006: Třetí život Fráni Zemínové

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

Fráňu Zemínovou (15. 8. 1882 – 26. 9. 1962), nejdéle sloužící poslankyni (1918-1938, 1945-1948) za národně socialistickou stranu, místo poklidného důchodu, poté co po únoru 1948 rezignovala na svůj poslanecký mandát, probudil ve čtyři ráno 8. listopadu 1949 pronikavý zvonek. Z bytu  Na Folimance 13 ji odvedla tajná policie a ve vykonstruovaném procesu „Horáková a spol.“ byla odsouzena na dvacet let těžkého žaláře.

Už na obchodní škole a potom v roli účetní a prodavačky v knihkupectví v sobě objevila řečnický talent. Mluvila na veřejnosti, psala do novin. Srozumitelně, vtipně, tu a tam sarkastický šleh. Nehořela jen temperamentem, který přitahoval  posluchačky. Uprostřed nejbližších byla umírněná, citlivá a skromná, vnímavá k literatuře a umění. O jejím třetím světě, za zdí pardubické věznice, mluví dopisy adresované neteři.

29. 1. 1955 - Děkuji za teplé prádlo… hlavně za teplé boty. Ty jsou pro mne hotový poklad. Měla jsem již zase omrzlé klouby na nohou, ale mám dobrou mast a třikrát týdně to léčím horským sluncem a nyní i volnými teplými botami… Nyní chodím jako v peřinách. Jen mi leží na mysli, že to stálo mnoho peněz…

18. 7. 1955 - …mě po nedávném záchvatu je již zase dobře. Jen řeč mi trochu vadí. Ale každý den se drhnu celá ve studené vodě a cvičím. A tak zápasím s léty i uzavřeností statečně… Budete jistě 15. 8. vzpomínat na moje 73. narozeniny. Prosím Tě, nežádej… mimořádnou návštěvu ani o povolení balíčku. Já absolutně nechci nic pro sebe za výhodu. Vím, kdo jsem a čím jsem povinna své krásné, poctivé minulosti…

20. 10. 1955 - 3/4 života jsem byla vojákem svobody národa a lidského bratrství. Proto mne žádná sláva neopila a žádná bouře nezlomila… Jen ovoce kdyby bylo, to mi lékaři vždy i v civilu ještě doporučovali, ale zatím jsem v září a říjnu nezavadila o jedinou švestku, hrušku či jablko… Jsem tak ráda na světě…

9. 3. 1957 - Víte, že mi peníze, ani pohodlný život k srdci nepřirostl. A tak jsem v 51. v Jihlavě (to jste rok nevěděli, kde jsem) si uschovala 1 hašlerku z vánočního balíčku ještě z Pankráce. A letos mám jeden grapefruit, který si slavnostně v sobotu pojím (práškový cukr mám), abych užila něco z domova, schovávám si to také z předvánočního balíčku. Vidíte, jaké maličkosti potěší srdce člověka…

15. 10. 1957 - Ale takový optimista nejsem jako vy, že budu brzy mezi vámi. Přede mnou je mnoho těch, co mají menší tresty. A také, děti, protože mi bylo všechno zabaveno… a máte po osmi letech manželství sice dobrou vůli, ale jen Pepův mládenecký pokoj za byt, jen bych vám přidělala starosti. Museli byste mne od košile obléknout, ošatit, obout a živit. Platila jsem si 40 let starobní pojištění a ne málo, 650 – 680 korun měsíčně před válkou, a nyní bych dostala nějakých 190 korun měsíčně. Ne, měli byste se mnou jen starost a trápení…

V květnu 1960, bylo jí bez dvou let osmdesát, Fráňu Zemínovou propustili na amnestii. Neměla se kam vrtnout, jen k neteři, jejímu manželovi a dítěti, do podnájmu v Praze-Nuslích. Do stísněného pokoje začaly chodit návštěvy. První z nich na ten den vzpomínala:  „Vypůjčená kovová postel byla téměř uprostřed místnosti a teta Fráňa stála jako voják v dlouhé flanelové noční košili. Řekla –Á, první věrná! Něco jsem zakoktala na přivítání, ona se ještě víc narovnala. –To víš, já jsem jako ta tráva. Kdyby ji sebevíc pošlapali, zase vstane.“ Kde brala tu sílu – vtipkovat?

Podrobnější článek o Fráně Zemínové ze seriálu věnovanému příkladným ženám v minulosti najdete v časopisu Krásná paní.  

Eva Uhrová