Povinná vizualizace projektu

Krásná paní č. 12/06: Půl století v Národním divadle – Růžena Nasková

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

Kolem Vánoc, ve svátečním očekávání i v silvestrovském veselí, se všeobecné oblibě těší vyprávění herců a hereček ze zákulisí divadel. Kdyby se Růžena Nasková (28.11.1884 – 17.6.1960) dožila dnešních dnů, vůbec by se mezi nimi neztratila. Bývala rozmilým kritikem her a lidí, vtipná a vzdělaná. Nejhezčí na ní bylo, že si při vší úctě, kterou jí vydobylo její pěkné chování, dovedla dělat blázny sama ze sebe. 

Narodila se v Praze na Karlově, v zahradním domku, dávno už zbořeném, u barokní Dienzenhofferovy vily, dnešního Dvořákova muzea. Říkalo se tam v Americe. Večerní úzké ulice kolem osvěcovaly plynové lampy a žádná nevedla po rovině.

V úřednických rodinách se slušelo chodit do Národního divadla, dcery hrávaly na klavír a četly klasiky i nejnovější autory. Růžena se sestrou Helenou, pozdější spisovatelkou Malířovou, mezi sebou soupeřily v bezchybném recitování Nerudova Týdne v tichém domě, ovšemže zpaměti.

Něčím se sestry tehdejším zvyklostem vymykaly. Nečekaly panenky v koutě, až pro ně přicválá princ na bílém koni, vtrhly do života samostatně, jakoby se ani nepsal rok 1900. 

Jedna z prvních historek, na níž by Růžena Nasková při vánočním vyprávění nezapomněla, by se asi jmenovala Zemské divadlo v Lublani. Chtěla hrát, v Praze žádné příležitosti, nepohrdla tedy slovinskou Lublaní. V roce 1904 tam poslala své foto s profilem diblíka a přijali ji. Narychlo se učila slovinsky.

Její angažmá však viselo na vlásku. Divadlo se ohlíželo po naivce, proto dvacetiletou dívku na snímku, v krátkých vlasech po přestálém  tyfu, vzalo na milost. Dostavilo se však bidlo o výšce téměř sto osmdesát centimetrů. To byl malér. Ještě že smlouva neříkala nic o centimetrech. Zůstala.

Hlasový fond a hudební sluch jí přišly k duhu za první světové války. Poté co Národní, jehož členkou se stala v roce 1907 po smrti Hany Kvapilové, snížilo gáže, ohlížela se po vedlejším výdělku. S hvězdou českého svatostánku Karlem Hašlerem jezdili po venkově a dvojhlasně za brnkání kytary pouštěli do světa jeho staropražské písničky.

Její varietní umění vyvrcholilo v cirkuse na Slavnostním večeru ve prospěch strádajících výtvarníků, literátů a žurnalistů. Střídajíce se pod šapitó s tygry, cvičenými lvy, létajícími artisty a smečkou slonů, vystupovali mezi populárními umělci také Mr. Hass Lér a Madame Nasce. Mistr zpíval na velbloudu a madam přijela v kostýmu pierota na ověnčeném valníku taženém zebrami. Co by neudělala pro méně šťastné umělce, kteří potřebovali pomoc v nouzi? 
 
Pro krásnou dikci, její největší sílu, požádali zakladatelé českého rozhlasu v roce 1923 Růženu Naskovou, aby jim pomohla s prvním rozhlasovým přenosem z provizorního stanu v Kbelích. Dojela tam, cituplně za klavírního doprovodu přednesla Baladu o duši Jana Nerudy a pak taxíkem honem zpátky na Žofín, kde čekaly desítky posluchačů. František Naske se divil, proč se vrací, aniž přednášela. Z velkých tlampačů se totiž ozývalo jen mírné chrčení. No, napoprvé se nepovedlo.

Od roku 1937 chodila do rozhlasu už jako domů. A po odchodu z Národního divadla v roce 1955 se rádiu věnovala úplně. Nejstarší generace si jistě pamatuje milé večery, kdy svou vybroušenou výslovností a příjemně zabarveným hlasem četla na pokračování Babičku, Filozofskou historii a pohádky, nebo mistrně a s chytrým humorem líčila zážitky z divadla.    

Eva Uhrová

Podrobnější článek o Růženě Naskové ze seriálu věnovanému příkladným ženám v minulosti najdete v časopisu Krásná paní.