Povinná vizualizace projektu

Všechny matky všechno vědí?

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

Čas od času listuji výstřižky z novin, které si shromažďuji, abych se k nim mohla někdy vrátit. Znovu mne zaujal článek v MF Dnes z 2. listopadu 2007 pod názvem Mateřství jako velká buzerace. Autor a autorka v něm odsuzují systém zdravotní a sociální péče o těhotné: „Základy současných právních úprav, založené v první polovině šedesátých let, nejsou ničím jiným než sledem příkazů a zákazů degradujících rodiče a zejména matky na ploditele zdravých socialistických občanů, na jisté nesvéprávné jednotky…“

Článek si stěžuje na nutnost častých kontrol těhotných žen u lékaře, nucený pobyt v porodnici 72 hodin, způsob porodu v leže a návštěvu lékařky po příchodu matky a miminka z porodnice. Dál v něm stojí, že dítě není majetkem státu, ale božím darem lásky jeho rodičů. Kéž by to tak ve všech případech bylo. Pak by neexistovaly dětské domovy a děti v popelnicích. A že se stát o dítě, které není jeho, nemá starat? Proč potom z daní ostatních občanů platí porodné, rodinné přídavky, sociální dávky a rodičovskou dovolenou?

Mnoho vět v článku vyznívá v neprospěch státní starostlivosti a vychází z předpokladu, že budoucí matky mají dostatečné znalosti z oboru porodnictví a všechny děti se rodí zdravé.   Všechna příkoří, rozumějme zdravotní a sociální péče o těhotné, rodičky a kojence, dle pisatele a pisatelky začala úderem let šedesátých. Tyto dodnes platné předpisy prý zkracují každou budoucí matku na jejím občanském právu, tedy svobodné vůli jednotlivce.

Podívejme se lépe na zdůrazněná šedesátá léta, čas údajného povelu k plození socialistických občanů. Na rozhraní padesátých a šedesátých let minulého století společnost navázala na snahy, která měla v soudobé historii počátky za první světové války, dokonce i mnohem dřív. Koncem roku 1915 byla založen spolek Ochrana matek a kojenců Království českého, z níž se v roce 1922 vyvinula Československá ochrana matek a dětí. Republika vykazovala vysokou úmrtnost kojenců (ale i matek), ačkoliv se téměř sto procent dětí rodilo zdravých. Snaživé a obětavé ženy, a dlužno podotknout, že pocházely ze středních liberálních vrstev, se snažily katastrofální situaci napravovat.

V roce 1922 byla průměrná úmrtnost do jednoho roku dítěte v Čechách 130, ve Velké Praze dokonce 170 z 1000 živě narozených. V Německu, Belgii, Švédsku, Norsku a na Novém Zélandu statistiky vykazovaly, že v průměru tam zemře 42 dětí z 1000. U vědomí zoufalých čísel razily dobrovolné humanitární pracovnice myšlenku, že mateřství není jen osobní nebo rodinnou záležitostí, ale musí se stát součástí veřejných, přímo státních zájmů. Tuto myšlenku deklarovaly také socialistky na  sjezdu v Kodani v roce 1910. Z Češek se ho účastnila učitelka a novinářka Karla Máchová. 

Československé ochraně matek a dětí se nezměrným úsilím do roku 1924 podařilo založit v Čechách 171 odboček a 164 poraden pro matky a děti. Díky nim se úmrtnost kojenců v letech 1919 až 1924 snížila o 47 %. Spolek spolupracoval s Československým červeným křížem pod předsednictvím Alice Masarykové a s Ženskou národní radou pod vedením Františky Plamínkové, jež od samého počátku ustavila odbor Matka a dítě.  K soustavnému zájmu o sociální a zdravotní situaci matek, hlavně z nižších vrstev, každoročně přispívaly kampaně kolem květnového Dne matek, importovaný k nám ze Spojených států Alicí Masarykovou.

Nejvíc úmrtí šlo na vrub neznalostí základních pravidel péče o kojence. Nezkušené matky lehkomyslně přehlížely střevní katary, které děti vysilovaly a podílely se na poruchách jejich mentálního a fyzického vývoje. K tomu přistupovaly četné kožní nemoci a úrazy dětí ještě v peřince z čiré nepozornosti dospělých. 

Díky prvním poslankyním byl v roce 1922 přijat zákon zakazující námezdní kojení, aby matky neprodávaly mateřské mléko a neodbývaly tak vlastní dítě.

Vedle Československé ochrany matek a dětí existovala Zemská komise péče o mládež, samosprávní instituce s nižším složkami v okresech. Obě instituce těsně spolupracovaly, až v roce 1937 splynuly, některé však přežívaly až do roku 1948. Není jistě bez zajímavosti, že v Československé ochraně matek a dětí pracovala Milada Horáková, sociální pracovnice nejen povoláním, ale také jako dobrovolnice.

Hospodářská krize třicátých let a druhá světová válka přinesla další podněty k vytváření sociálních systémů, z nichž některé prvky byly aplikovány ve Velké Británii a Francii, později ve Švédsku a v Německu. Do Československa nejnovější myšlenky o sociální bezpečnosti, kam spadala i péče o matky a děti, přinesli představitelé československého exilu v Londýně.

V poválečné snaze vyrovnat sociální rozdíly, což bylo vlastním všem vyspělým evropským státům, měl být našim ženám dopřán komfort rodit v porodnici. Starší lékaři a porodní asistentky pamatovali ještě doby, kdy přišli k rodičce do chléva nebo do šerých stavení a kde lůžko nahrazovala sláma nebo pytle od brambor.

V českých zemích se v letech 1946 až 1947 kojenecká úmrtnost  pohybovala kolem 10 procent. Státy jako Norsko, Švédsko, Dánsko a Švýcarsko vykazovaly pod 4 procenta. Naše republika se mohla srovnávat nanejvýš s Indií, Mexikem a Chile, což se přičítalo  podvýživě, nedostatku čerstvého nezávadného mléka a opět zdrcující neinformovanosti mladých matek. Krmily ho třeba kravským mlékem, nepřevařeným a neředěným vodou. Tučné mléko způsobovalo kojencům žaludeční potíže a v nejčastějších případech jim přivodilo smrt.

Po zveřejnění údajů o vysoké kojenecké úmrtnosti národně socialistická poslankyně Fráňa Zeminová upozornila na Zemskou porodnici (dnes U Apolináře), zničenou hlavně za nacistické okupace, s nedostatečnou porodnicko-gynekologickou péčí a odbornou přípravou porodních asistentek. Volala na poplach a předala ministrovi zdravotnictví soupis nedostatků s návrhy na nápravu.

Brzy pět národně socialistických poslankyň (F. Zemínová, M. Horáková, B. Pátková, J. Uhlířová, J. Žáčková-Bátková) podaly příslušnou interpelaci. Lidovecký ministr zdravotnictví Adolf Procházka rozhodl, že ve všech 130 veřejných nemocnicích v českých zemích budou zřizovány gynekologicko-porodnická a kojenecká oddělení.

Tehdy byly především ženskými organizacemi podporovány porody v ústavech, nikoli kvůli samotnému porodu, nýbrž s ohledem na možné komplikace u předčasných porodů, zvláště na vesnicích, kde ženy často těžce pracovaly, nízkým znalostem matek v péči o kojence a hygienickým podmínkám, v nichž děti poprvé zaplakaly.  

Rozjel se projekt na přestavbu Zemské porodnice a k 23. lednu 1948 z Podolského sanatoria vznikl Ústav pro péči o matku a dítě. Na venkov se rozjely první pojízdné poradny. Poslankyně Fráňa Zeminová navrhla, aby finanční pomoc novým projektům poskytly zásilky UNRRA, neboť výtěžek z jejich prodeje byl předem určen na sociální a zdravotní účely. 

Státní péče o nastávající matky má tedy mnohem hlubší kořeny než jsou šedesátá léta minulého století. Samozřejmě v nich od počátku hrály roli také požadavky sociálně demokratické a komunistické strany. Nic však nevzniklo naráz. 

Samy ženy vybojovávaly jiným ženám možnost rodit v porodnicích a stálou pozornost lékaře či lékařky. Chtěly matkám z nižších příjmových skupin dopřát péči, jíž se těšily ženy finančně lépe  zabezpečené. Ty měly soukromého lékaře a rodily v sanatoriích.  Tisíce dobrovolnic před padesáti a více lety chodily do domácností, aby nastávající matky přinejmenším poučily, že je nutné vybílit místnost. Nosily jim letáky se seznamem věcí do porodnice, informovaly je o sociálních podporách a projevovaly o matky s dětmi zájem, když se šťastně vrátily z porodnice. Z toho vyšla myšlenka, aby každá těhotná žena byla registrována a po porodu se k ní dostavila zdravotní sestra nebo sociální pracovnice a nabídla radu i pomoc.  

Vzdělání, hygiena a společenské klima za půl století jistě prodělalo další evoluci, zejména v západních vyspělých zemích. Mají porodní domy, rodičky si vybírají polohy, v nichž chtějí  dítě přivést na svět. I u nás vznikají ženské iniciativy, které se snaží porodnictví povznést na vyšší stupeň. Ale i v současnosti patří rodičky k různým sociálním vrstvám a etnikům, některé si informace obstarají, jiné nikoliv. Ví každá vysokoškolsky vzdělaná žena, jak se zachází s miminkem? Až udělá špatné rozhodnutí, může být pozdě. 

Brojit proti přílišné zdravotní a sociální péči a pozornost státu zaměňovat za ohrožování osobní svobody, se zdá poněkud přehnané. Je možno obměnit známé přísloví: „Péče není nikdy dost.“

Eva Uhrová

Zdroj:
Kalinová Lenka, Změny sociálního systému v Československu po druhé světové válce v kontextu vývoje ve vyspělých zemích, in Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, ed. Zdeněk Kárník a Michal Kopeček, Svazek I, Ústav pro soudobé dějiny, Dokořán, Praha 2003

Československá žena 1945-1947
Nová síla 1924-1926
Ženský obzor 1920-1926
Archív hl. m. Prahy, spolkový katastr, Československá ochrana matek a dětí