Povinná vizualizace projektu

Ženy ze západních zemí varovaly: Nerušte školy a jesle

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

Hustou síť dětských zařízení, systematicky budovanou od šedesátých do osmdesátých letech minulého století, nám ženy ze západních zemích, dá-li se to tak říct, záviděly. Jejich rušení v devadesátých letech bývá odůvodňováno tím, že při nižším zájmu rodičů se jejich provoz nevyplatil.

Říkalo se také, že děti v kolektivních zařízeních citově strádaly, že zůstat s dítětem co nejdéle doma, samozřejmě s matkou, je pro jeho dobro lepší. Jenže z bývalých jeslí a školek vyrostli dnešní podnikatelé a podnikatelky,  živnostníci a živnostnice, vědci a vědkyně. Nikde se nedočteme, že absolventi někdejších jeslí a školek  rodičům vyčítají, že je „odložili“ a tímto se na nich „provinili.“

Nedávno byl v českých novinách publikován výzkum třicátníků a třicátnic. Někdo absolvoval školku, někdo vyrůstal do šesti let s matkou v domácnosti. V dospělosti nebyl mezi nimi co se týká intelektu, vzdělanosti a mezilidských vztahů žádný rozdíl.  

Zaujal mě příběh studentky, která před šestnácti lety pracovala jako au-pair v Londýně v rodině se třemi dětmi. Matka byla primářkou hematologie, otec praktickým lékařem. Ráno rodiče s dětmi posnídali, ale do školy a školky už je vedla slečna na hlídání. Odpoledne kolem třetí děti postupně vyzvedla. Rodiče přicházeli domů v sedm večer. Společně rodina stolovala a dokud děti nešly spát, rodiče se jim zcela věnovali. I víkendy patřily dětem.
V tomto konkrétním případě se dalo mluvit o rovných příležitostech pro muže a ženu.  

Dnes máme problém, že je školek málo. Když k nám na začátku 90. let minulého století přijížděly ze západu aktivistky ženského hnutí, divily se, že školkami a jeslemi pohrdáme. Co by za to daly, kdyby je měly u nich doma! Ať je nerušíme, budeme litovat! Na jejich slova došlo.

Eva Uhrová