Povinná vizualizace projektu

Můj příběh: Neztrácejte čas, obraťte se na známé

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

Padáka jsem dostala hned po Vánocích. Byla jsem na pozici takzvaného středního managementu významného mezinárodního vydavatelství. Důvod? Projekt, na který jsem byla převedena, se nakonec nerealizoval a moje místo bylo zrušeno. Ve společnosti jsem pracovala celkem 11 let, takže se se mnou rozloučili opravdu důstojně – kytice od generálního ředitele, smutné oči a slova omluvy mého bezprostředního šéfa, odstupné ve výši sedmi měsíčních platů…

Byla jsem překvapena, ale nemohu říct, že bych byla v šoku. Nejdřív jsem si myslela, že mi to asi ještě nedošlo, že se mi nechce ani plakat. Ale nebrečela jsem, opravdu ne, i když se mi to stalo poprvé v životě. Bylo mi 48 let a žila jsem sama. Hlavou mi problesklo, z čeho budu teď žít, když nemám žádného živitele v zádech. Tuto myšlenku však vzápětí přebila myšlenka zcela jiného charakteru: konečně si odpočinu, konečně si zařídím věci, na které nemám nikdy čas, konečně poprvé v životě budu mít pořádnou dovolenou. A protože nezaměstnaní v kapitalistické cizině jezdí na Kanárské ostrovy, jak se kdysi psávalo v novinách, koupila jsem si letenku a odjela jsem na Gran Canaria za kamarádkou, která tam žije. Chtěla jsem si pořádně rozmyslet, co budu dělat. Moc mi to pomohlo. Tam jsme to pořádně probraly, taky jsem si ohromně odpočinula. Cestou zpátky v letadle už jsem ale cítila takový knedlík v krku…

Přátelé mi říkali, že se mám jít přihlásit na pracák. To nikdy, říkala jsem, ale pak mě dobrý kamarád přemluvil. Když už prý nic jiného, aspoň mi budou platit zdravotní a sociální pojištění. Moc se mi tam nechtělo, budu tam jako bílá vrána, nezaměstnaná a přijdu tam v kožíšku... Byla ve mně malá dušička. Byla jsem hrdá a měla takový pocit, jako že něco tak ponižujícího nemám zapotřebí. Určitě je ale dobré tento pocit překonat.
Paní na úřadu mě přivítala velmi pěkně, ale rovnou mi řekla, že takovou pozici mi určitě nesežene a ať se snažím shánět práci sama. Potvrzení o mém platu jí značně vyrazilo dech, protože do tříměsíčního průměru bylo započítáno i to odstupné. Nicméně pravila, ať přijdu za měsíc. Při příští návštěvě mi sdělila, že mi byla přiznána podpora v té nejvyšší možné výši, což činilo něco přes deset tisíc čistého. A pojištění k tomu. Dobrých deset tisíc. Na ulici je člověk nenajde. A hrdost šla stranou. Na úřad jsem se musela chodit hlásit jen jednou měsíčně, zřejmě jsem na rozdíl od mnoha jiných návštěvníků úřadu práce vypadala na to, že pracovat skutečně chci.

Zpočátku jsem si práci nehledala, protože jsem si chtěla odpočinout. Zařídila jsem všechny záležitosti, na které jsem kvůli práci nikdy neměla čas. Zároveň jsem ale věděla, že musím mít nějaký denní režim. To bych se taky mohla válet v posteli do jedenácti a pak se nechat vláčet depresemi. Každý den jsem dobrovolně vstávala v 7 hodin a od osmi jsem cvičila v nedaleké posilovně. Snažila jsem se být velice činorodá, začala jsem dokonce psát knihu. Hlavně pořád dělat něco smysluplného, něco organizovat, mít nějaký program. Jedině tak člověk nepropadne depresím. Také jsem dostala několik jednorázových zakázek na nějakou práci, která do mé profese zapadala. Snažila jsem se, abych měla pořád co dělat. Bylo jaro a bylo mi docela dobře. Žila jsem však z úspor, které se začínaly povážlivě tenčit. Občas jsem z toho byla hodně smutná. Řekla jsem si, že konečně musím začít pořádně shánět práci.

Dala jsem si záležet a precizně jsem vypracovala svůj pracovní životopis přesně podle doporučení personálních agentur, pro jistotu i v angličtině, a nabídla jsem jim svou pracovní sílu. Samozřejmě jsem se dostavila k osobnímu jednání. Byla jsem velmi zklamaná. Nic podnětného jsem se nedozvěděla, že je to prý těžké. V jedné z nich se mi dostalo poučení, že bych měla svůj životopis přepracovat, že bych měla mnohem více zdůraznit své kvality, co se mi v životě nejvíc povedlo, které speciální dovednosti mohu nabídnout. Já jsem v životopise měla jenom pravdu, žádné přehánění. Ale i tak může být můj pracovní životopis docela zajímavý – vzdělání, kursy, praxe, zajímavé zkušenosti a dovednosti.... Ne však zřejmě pro agentury. Ani jedna z nich se mi nikdy neozvala. Nebude to třeba i tím, že mi bylo skoro padesát?

V té době jsem měla více času na přemýšlení. Tehdy jsem si také uvědomila, jak jsou někteří lidé směšní. Prostě nikdo svůj stín nepřekročí. Pochopila jsem, že ne všichni kolegové z branže mi jsou přátelsky nakloněni. Dala jsem si na internet inzerát. Vzápětí mi volali z jedné společnosti, že by o mě měli zájem. Jedním ze společníků té firmy ale byla má dávná kolegyně, a protože já jsem jí kdysi šéfovala a jednou jsem si dovolila jí vytknout špatnou práci, samozřejmě mě nepřijali.

Odpověděla jsem na spoustu inzerátů, které nabízely odpovídající místa. Zadavatelé ale většinou hledali někoho jiného, než avizovali. Když zbýval už asi jen měsíc do konce mé nejdelší částečně placené "dovolené" v životě, propadla jsem panice. Měla jsem za sebou asi 14 seriózních, leč neúspěšných pokusů o  sehnání odpovídajícího zaměstnání. Opustila jsem tedy cestu inzerátů a obvolala pár známých, kteří zastávají pozice, z nich mohou něco ovlivnit. Nakonec mi pomohl dávný kolega, který řekl, že právě takového člověka, jako jsem já, shánějí. Pochopila jsem, že v padesáti může člověk sehnat odpovídající zaměstnání jedině na doporučení někoho známého.

Markéta Avoškimová