Povinná vizualizace projektu

Claudia č.1/2007 - Otec chce dítě, dítě chce otce

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

„Všechny sociální pracovnice jsou spolčené. Moje dcera několikrát řekla, že chce bydlet u mne, ale stále zůstává u matky.“ Pan Martin D. z jižních Čech se už léta domáhá toho, aby se mohl s dcerou stýkat častěji, než mu to umožňuje matka dítěte, přičemž sociální pracovnice a posléze soudy neberou v úvahu jeho argumenty a staví se na stranu matky. 

Nejdříve domluva, pak spor
Případ, jakých jsou u nás stovky: Po jedenáctiletém soužití pan D., po oboustranné ústní dohodě v březnu 1998, opustil, pouze s oblečením a botami, zařízený byt 3+1 a přenechal ho bývalé manželce a nezletilé dceři. Shodli se, že dcera bude žít u matky a otec se bude s malou co nejčastěji stýkat a přispívat na ni čtyřmi tisíci výživného.   

První dva roky trávil otec s dcerou až deset dní v měsíci, vodil Věrku do keramického kroužku, na plavání, oblékal ji.

Od podzimu 2000 se situace začala měnit. Věrka, bylo jí kolem čtyř let, se v neděli před návratem k matce začala vyptávat „jak dlouho bude u maminky“ a za silného pláče odmítala jít   k matce. Ta si o tom nechtěla s otcem, přes jeho naléhání po dobu sedmi měsíců, pohovořit. Zařídila se jinak. „Z pozice moci, takzvaného ,vlastníka‘ dítěte, výrazně začala omezovat setkávání dcery se mnou. Jestliže jsem před tím s malou strávil 36 procent z jejího veškerého času, pak mi ho matka zkrátila na pouhých 15,7 procent, na méně než polovinu!“ Otec vyzval kolizní opatrovnici, aby se účastnila návratu dcery k matce a přesvědčila se, že dítě skutečně pláče. Nevyhověla mu. Také soud, na nějž se otec obrátil, ponechává dítě u matky, ačkoliv v jeho zprávě stojí, že Věruška chce, „aby se to otočilo a ona byla čtrnáct dnů u táty a k mámě jezdila na víkendy.“  

Spor pokračuje
Matka u soudu prohlašuje, že v její nové rodině je o Věrku dobře postaráno nejen po stránce hmotné, ale i citové. Avšak pět psychologických vyšetření včetně znaleckého posudku prokázalo, že „pozitivní city silné i slabé vychází od Věry nejvíc k otci.“ Matka však otce obviňuje, že dceru ovlivňuje. „Soud jde matkám vždy na ruku,“ říká naopak pan D. „Matka nechce přiznat, že dcera chce žít u mne. Jenže když nevnímá názory dítěte, jeho city, nerozumí mu a nemůže ho kvalitně vychovávat! A pokud je to tak, že Věrčiným postojům velmi dobře rozumí, ale kvůli svému egu je nerespektuje, pak přece vědomě poškozuje zájmy dítěte.“
Další perličky ze života dcery pana Martina: Matka žádala o odklad nástupu školní docházky, ačkoli bylo zjištěno, že jde o nadprůměrně inteligentní dítě. Bez vědomí otce ji odvezla do nemocnice na trhání mandlí, čemuž na poslední chvíli otec zabránil. Přesto časté nachlazení Věrušky ustoupilo, byla jen zbytečně stresována. Jiný psychologický posudek potvrdil schopnost otce a jeho nové partnerky, že dítě, dnes už desetileté, jsou schopni vychovávat. Stejný test však nemusela podstoupit matka dítěte a její nový partner. „Kritéria hodnocení rodinných prostředí by měla být u obou rodičů stejná,ne?“ domnívá se Martin D.   

Matka zkrátila otci prázdniny s dcerou
„Věrku jsem měl mít na polovinu prázdnin, ale bývalá žena ji chtěla zpět. Prý má termín dovolené a s Věrou počítala. Brzy jsem zjistil, že se dovolená nekonala, jen jí matka zavezla k rodičům svého nového manžela. To mě vadilo, protože Věrka má u mne hračky, kolo, bazén, mohla si prázdniny víc užít a já s ní. Další trik bývalé manželky.“
Otec nedostane Věru k telefonu, ani o Vánocích či  narozeninách. Nechal si nahrát na video, jak dcera radostně reaguje, když ho vidí. Matka jí však vtáhla do domu a zamkla.

Uvítal by střídavou péči
Státní instituce otce přehlížejí a ignorují. „Dostavil jsem se ke krajskému soudu, který měl projednávat mé odvolání. Přinesl jsem složku, v níž jsem shrnul dosavadní průběh sporu. Předsedkyně senátu však hned v úvodu jednání řekla, že se tím nebude zabývat a pohrdavě hodila spis stranou.“
Po ústavní stížnosti, s kterou také neuspěl, se Martin D. nevzdává. Ze své soudní pře cítí diskriminaci otce a dítěte a podává stížnost do Štrasburku. Rád by prosadil alespoň střídavou péči, s níž matka také nesouhlasí. 
 


Jak případ diskriminovaného otce vidí Helena Kunstová, sociální pracovnice
    
Pan Martin D. platí výživné na dceru 4.000,- korun měsíčně. Je to málo, nebo přiměřené?
Výživné se řídí možnostmi povinného a potřebami oprávněného, to znamená dítěte. Pokud nedojde k dohodě rodičů, výživné posuzuje a určuje soud. Oba rodiče mají vyživovací povinnost k dítěti.

Sociální pracovnice nevyhověla otcově žádosti, aby v rodině matky okamžitě zjistila, proč dítě, při nečekané otcově návštěvě, za dveřmi pláče. Nezanedbala svou povinnost?

Nezanedbala. Sociální pracovnice nemá povinnost, pokud se nejedná o záchranu dítěte, okamžitě reagovat.

Má otec právo na to, není-li mu dítě svěřeno do péče, aby se s ním matka radila například o jeho hospitalizaci spojené s vytržením mandlí?
Otec má právo na informace a spolurozhodování, jedná-li se o zdravotní stav dítěte. Ten, komu bylo dítě svěřeno do péče, má povinnost informovat druhého rodiče o podstatných záležitostech, což operace mandlí je.

Proč nejsou kritéria pro přidělení dítěte do péče stejná, jak u matek, tak u otců?
Měla by být stejná, ale v praxi se uplatňuje zásada svěřování dítěte především matkám. Je to genderový stereotyp, protože leckterý muž se umí lépe postarat o děti než žena.

Otec neměl dítě o prázdninách celý měsíc, jak je soudem určeno, matka mu je odebrala pod nepravdivou záminkou. Jak se proti tomu může otec bránit?
Musí požádat orgán péče o dítě, aby matku upozornili, že porušuje práva dětí, to znamená právo být se svým otcem, anebo se obrátit na soud, aby se to příště neopakovalo. Matka v tomto případě lhala.

Je možné, aby střídavá péče byla půlroční? Půl roku u matky, půl roku u otce, kde by Věra chodila do školy. U otce má kamarádky, takže by své spolužačky znala.
Ano, je možná i střídavá péče roční. Dítě pak druhou rodinu navštěvuje o víkendech a dodržují se veškerá další pravidla pro kontakt s druhým rodičem.

Eva Uhrová