Povinná vizualizace projektu

Jsem žena, a tak mě vyhodili!

Informace v tomto článku byly aktuální k 31.08.2008.

Dřív se říkalo – zasedli si na mě, dneska se tomu říká mobbing, bossing, diskriminace. Ale v podstatě jde stále o totéž, o nespravedlivé, zaujaté jednání, které má jediný účel – druhého znemožnit, ponížit, zesměšnit, dokonce připravit o zaměstnání…

Právě to se stalo Mgr. Adrianě Bašovské, ještě donedávna diplomatce, která ovládá pět jazyků, zejména arabštinu, a svoji profesi milovala. V roce 1999 vyjela na ambasádu v Libyi v Tripolisu. Měla před sebou vidinu diplomatické kariéry, ale hned na začátku narazila na šéfa mise

Na Ministerstvu zahraničních věcí jsem pracovala od roku 1996. Velmi jsem si toho vážila a neustále jsem si zvyšovala kvalifikaci různými kursy, rok jsem  například studovala v Oxfordu na diplomatické akademii. Na ministerstvu jsem se věnovala jsem se arabské agendě v odboru Blízkého východu a severní Afriky. V roce 1999 jsem dostala nabídku vyjet do Tripolisu, hlavního města Libye, kde na ambasádě potřebovali člověka, který by se staral o oteplování vztahů s touto zemí. Šla jsem tam plná elánu, snažila jsem se plnit všechny úkoly, ovšem okamžitě jsem narazila na ing. Radima Pecla, diplomata, jehož jsem první tři měsíce zastupovala. Velmi brzy jsem zjistila, že mě všude pomlouvá, zejména poté, když jsem po roce nastoupila do řádného pracovního zařazení, nikoliv na zástup.

Základem všech mých pozdějších problémů však byly právě ty tři měsíce, kdy jsem ho zastupovala. Neměla jsem totiž dokončenou bezpečnostní prověrku, což je základ pro to, aby člověk mohl pracovat ve státních službách. Navíc můj pražský nadřízený, který byl v Tripolisu na návštěvě, mě chválil s tím, jak všechno zvládám. A nastala tichá válka. Pan Pecl mě začal pomlouvat jako ženu, vyjadřoval se o mě vulgárně, odhodil stranou veškeré diplomatické chování a lidé žasli. Žasla jsem i já. Jde o tisíce drobností, které však v globálu vytvořily naprosto nedýchatelnou atmosféru. Například jsem zpočátku neměla řidičský průkaz, ovšem pan Pecl mě odmítal kamkoliv odvézt, i za služebními záležitostmi, které jsme měli vyřizovat společně. A veřejná doprava v Tripolisu prakticky neexistuje.

Pravdou je, že mi pomohl zrekonstruovat byt, který mi byl přidělen. Byl v naprosto neobyvatelném stavu, a tak jsem získala povolení k jeho opravě. Sotva byly práce dokončeny, začal namítat, že jsem si ho zařídila nadstandardně. Když jsem doložila, že jde o zcela běžné vybavení, které navíc bude patřit i mým nástupcům, našel si něco jiného. Prý není vhodné, že nechodím zahalená a začal zpochybňovat, zda žena – navíc rozvedená – vůbec může v arabském státě naši republiku reprezentovat.

Oddychla jsem si, když odjel a nastoupil nový velvyslanec. Netušila jsem, že vše teprve začíná. Pan Pelcl proti mně bojoval i v Praze. Dokonce napsal udání, k němuž získala přístup až moje právní zástupkyně, neboť bylo důvodem, proč jsem o své zaměstnání přišla. Stojí v něm spousta nepravd a spousta lidsky zákeřných charakteristik, jako je například tato:

B. je rozvedená a do Tripolisu přicestovala bez partnera, tato skutečnost ji v arabském světě hendikepuje. Osamělost je důvodem, že vyhledává společnosti, kde může vyniknout. Její touhy po zviditelnění nemůže uspokojit úzký okruh pracovníků zastupitelského úřadu. Charakterové a povahové rysy ji vedou k neadekvátnímu prosazování své osoby…

Na základě těchto pomluv, o nichž jsem v té době ovšem neměla tušení, mi mělo být odebráno oprávnění setkávat se s utajovanými skutečnostmi. Jelikož moje bezpečnostní prověrka byla stále v chodu, bylo mi odebráno dočasné oprávnění a tím pádem jsem dostala výpověď. Byla jsem z toho v šoku a nic jsem nechápala, ve výpovědi stálo, že nesplňuji kvalifikační předpoklady, protože nemám bezpečnostní prověrku. Výpověď dohodou jsem nepodepsala, protože jsem věděla, že něco není v pořádku. Bylo mi jasné, že potřebuji, aby moje bezpečnostní prověrka byla dokončena. Jenomže tu chtělo ministerstvu zastavit, protože jsem byla ve výpovědi. Ministerstvo se mnou nekomunikovalo, mělo jiné problémy s někým jiným. Psala jsem ministrovi, zda by mě přijal a někdo mi něco vysvětlil. Žádná odezva. A tak jsem podala žalobu a jako zázrakem moje řízení obnovili. Nikdo však se mnou nemluvil, všichni na mě koukali, jako bych spáchala hrdelní zločin. Po třech letech, kdy jsem chodila na výslechy, jsem v prosinci 2004 bezpečnostní prověrku dostala.

Mezitím jsem šla na volnou nohu, živila jsem se překlady a tlumočením, ovšem i k tomu jsem bezpečnostní prověrku potřebovala. Ale dál běžela moje žaloba na neplatnost výpovědi, poté jsem podala žalobu na ochranu osobnosti. Mezitím se ozvalo ministerstvo, abych se tam vrátila pracovat. Jenomže mi hrozilo, že i kdybych se vrátila, stejně by v mých materiálech zůstal udavačský dopis mého bývalého šéfa, který mohl být kdykoliv použit a znova bych se nemohla bránit.

Momentálně pracuji pro jednu katarskou stavební firmu, kde jsem jediná žena, ovšem chovají se ke mně korektně. Půl roku jsem ale byla na pracovním úřadě, dokonce jsem se chtěla rekvalifikovat a tam zírali užasle, protože nevěděli, na co bych se měla rekvalifikovat.

Vystudovala jsem totiž arabistiku, politologii a diplomacii a s tím se tam ještě nesetkali.

Diplomacie pro mne byla ideální povolání. Kdyby se věci vyřešily tak, že by moje pohlaví a aktivita nebyly na překážku, ráda bych v ní zase pracovala.

Ale to je stále v nedohlednu. Soudy se vlečou už pět let, stálo mě to hodně úsilí, hodně peněz, ale je mi jasné, že to tak nemohu nechat. Bezpráví se člověk musí bránit a může se to stát komukoliv, kdo se znelíbí.

JUDr. Daniela Světlíková, právní zástupkyně Adrieny Bašovské

Soudy se vlečou, protože svědci ovládají diplomatický jazyk, kdy dovedou dlouho hovořit a nic neříct, navíc nikdo nic neví, nikdo není kompetentní a nikomu nic nepřísluší. K udavačskému dopisu jsme se dostali až po třech letech soudních sporů, i když jsme věděli, že existuje dokument, za jehož základě přišla moje mandantka nejen o práci, ale také o čest, že kvůli tomu byla v mezinárodních kruzích zdiskreditovaná. Je zarážející, že se člověk až soudní cestou musí domáhat toho, aby se dozvěděl, proč přišel o zaměstnání. Vychovat nového diplomata stojí Českou republiku hodně peněz, tím víc mě zaráží, jak lehkomyslně se pak s takovými lidmi zachází. Paní Bašovská není jediný případ, s nímž jsem se ve své praxi setkala. Je to smutné, když se instituce rozejde s kvalitním člověkem, který je schopen pro naši republiku hodně udělat a má pro to ty nejlepší předpoklady.